článek z Trávníkářské ročenky 2007 str. 68 - 71

         Trávníkářská ročenka 2007 Listová výživa trav – doplněk nebo nutnost a čím? 

     Vlastníte velikou zahradu kolem své vilky, chaty, chalupy. Proč vynakládáte mnoho času a financí na údržbu trávníku, rozdělte si čas na práci a na odpočinek, vytvořte anglický trávník kolem květnaté louky a pozorujte zajímavý botanický svět kopretinové, zvonečkové louky a velkého množství různého hmyzu a porovnávejte. 

Co je to trávník ? 

     Krásný, zelený, sametový koberec příjemný na pohled, působící uklidňujícím dojmem, prvkem oživující zahrady – rostlinné společenstvo několika vybraných trav plnící funkci biologicko-estetickou, regenerační, kompenzační, rekreačně-obytnou, sportovní a ekologickou. Trávník je monokultura vytvořená člověkem z čeledi Poaceae, tedy z trav, velmi náročná na údržbu, vyžaduje pozornost každý týden, od jara do podzimu – hrabání, kosení (i 3x týdně), přihnojování, odplevelování, zavlažování, přiválení, vertikulaci, hrabání, přisetí… .Trávník je víc než jen tráva. 

Co je to louka ? 

     Neobyčejná pestrost tvarů, barev a vůní – to je svět bylin, které pokrývají svahy a meze kolem nás. Ve větších plochách toto společenství tvoří porost luk s mimořádnou druhovou rozmanitostí jež je výsledek široké mozaiky tvrdých životních podmínek. Svahy, meze jsou stinné i osluněné, suché i vlhké, strmé i mírné, mají různou orientaci ke světovým stranám a různě hlubokou či úrodnou půdu, která se vyvíjí na každém podloží rozdílně. Ekosystém louky je uspořádám jinak než v lese nebo v křovinách, kde většinou ovládnou prostor jeden nebo dva druhy a ostatní se tomu podřídí. Na loukách rozhodují o prostorovém uspořádání traviny, jejich výška a způsob růstu, ale vždy je tam dostatek prostoru pro desítky druhů nízkých a vysokých travin i širokolistých bylin. Pro roztřídění velkého množství luk jsme použili různé názvy, takže hovoříme o České květnici, Horské louce, Zámecké louce, Suché stráňce, Kopretinové louce, Louce starých časů, Bílé krajinové louce, Žluté louce (dukátové), Modré zvonečkové louce, Červené louce (červánkové), Zeleném chodníčku aj. Pod těmito názvy se skrývá různorodost luk, ráj pro botaniky, milovníky přírody, ale také pro chalupáře, myslivce, zahradníky, protože kousek této nádherné louky si můžete vypěstovat kolem sebe z nabídnutých druhů. 
     Pestré barvy a tvary květů lučních rostlin nejsou jen samoúčelnou krásou, ale přísně funkčním přizpůsobením tvrdým životním podmínkám daného prostředí. U některých druhů rostlin převládají tmavé barvy květů – růžová, červená, modrá či fialová. V rostlinných buňkách se vytváří velké množství barviv anthokyanů, které dokáží UV-záření absorbovat. Podle hodnoty pH buněčné šťávy mají anthokyany (a i tím květy) barvu růžovou, červenou, fialovou nebo modrou. Buněčné šťávy mají také vyšší koncentraci cukrů, což rostlinám umožňuje úspěšně přežít přízemní mrazíky i krátkodobé mrazy. Větší rozměry květů nápadně živých barev a vydávajících intenzivní vůni jsou významným přizpůsobením pro úspěšnému opylení, jiné skupiny rostlin se přizpůsobily neustálému větrnému proudění, tak že větrosprašnost (anemofylie) se u nich stala jedním ze způsobů opylování. Šíření semen se obvykle děje pomocí větru,zvěře, ale i vody, hmyzu a také působením člověka. 
     Naprostá většina luk není původní. Tyto louky vytvořil dávno v minulosti člověk na místě vykácených nebo vypálených lesů a způsobem hospodaření s místními podmínkami (hladina spodní vody, podloží, klima, nadmořská výška aj.) vtiskl těmto ekosystémům charakteristické rysy. Zemědělské louky (Pastevní zemědělská louka, Květnatá louka na píci), vypadají jinak než Květnaté louky zahradní a parkové, jedno však mají společné, k zachování svého charakteru, druhového složení a produktivity je lidská práce nezbytná. Pokud ji člověk přeruší, louky pustnou, jejich druhové složení se mění a většinou se na ně pozvolna vrací přirozený biom – les. 

Jak vznikly louky? 

     Po odstranění porostů dřevin začali lidé na uměle vytvořených enklávách sklízet trávu, pást krávy, kozy a ovce, regulovat vodní režim a přihnojovat, aby udrželi druhové složení luk a jejich optimální produktivitu. V některých oblastech naší republiky se louky také dosévaly různými léčivými, užitkovými i okrasnými rostlinami, takže pozvolna vznikaly lokálně neobyčejně druhově bohaté louky. Na jejich složení se podílejí desítky trav (např.: bojínek hlíznatý, kostřava červená, ovčí, sivá, vláskovitá, lipnice luční, smáčknutá, cibulkatá, úzkolistá, mrvka myší ocásek, ovsíř luční, poháňka hřebenitá, smělek jehlancový, sveřep vzpřímený, tomka vonná, trojštěp žlutavý, válečka prapořitá a další) i bohatě kvetoucí byliny (např.:bedrník obecný, bukvice lékařská, černohlávek obecný, dobromysl obecná, hlaváč bledožlutý, hrachor luční, hvězdnice chlumní, chrpa luční, jetel alpinský, jitrocel prostřední, kopretina bílá, krvavec menší, lnice květel, máchelka srstnatá, mateřídouška vejčitá, smolnička obecná, svízel syřišťový, šťovík kyselý, zvonek broskvolistý). Druhové bohatství luk závisí na minerálním složení půdy. Podle obsahu dusíku se vyvíjí různá půdní společenstva. V půdách chudých na dusík je činnost rozkladných organismů velmi malá, takže dochází k hromadění kyselého nerozloženého humusu. Ostatní živiny jsou srážkami vyplavovány do nižších půdních horizontů, tím se stávají nedostupnými pro kořeny rostlin a blízko povrchu vzniká vrstva podzolu chudého na živiny. Tato místa zarostou druhy jako je např. medyněk měkký, psineček obecný aj. Počet dalších druhů je značně omezen, protože živé trsy a hromadící se stařina znemožňuje vyklíčení na prostor náročnějším druhům bylin. Naproti tomu půdy se střední zásobou dusíku, ale i vápníku, fosforu, draslíku a ostatních prvků, jsou druhově bohaté a na jejich složení se podílí desítky rodů bylin a travin. 

Jak a kdy založíme květnaté louky? 

     Louku zakládáme nejlépe během jara nebo na podzim. Nejdříve si připravíme pozemek, vyčistíme ho od kamení, kořenů, zvážíme odstranění stromů, pařezů – záleží na velikosti pozemků a na další úpravě. Pozemek vyčistíme od plevelů mechanickou nebo chemickou cestou. Sejmeme stávající drn a zeminu pečlivě přebereme a posoudíme kvalitu půdy. Pokud je kvalita velmi špatná, zlepšíme jí pouze vyzrálým zahradním kompostem a to v malém množství, ne živočišným hnojem nebo minerálními hnojivy, tím zvýšíme obsah dusíku a porušíme rovnováhu výživy lučních rostlin, které jsou zvyklé na chudé půdy s nedostatkem makroživim (N, P, K…). Na zamokřeném pozemku musíme provádět odvodnění a položení drenážních trubek, pozemek z meliorovat. Půdu pečlivě zpracujeme prokypřením do hloubky 15 cm, necháme 1 až 2 dny proschnout. Následně urovnáme půdní povrch do roviny tak, aby nezůstaly žádné prohlubně ani kopečky komplikující kosení trávy. Před samotným setí lučních směsí hráběmi rozrušíme povrch zeminy a vytvoříme tak zvané seťové lůžko hluboké do 1 cm. Připravenou směs si rozdělíme na dvě poloviny a sejeme do kříže a potom lehkým uhrabáním semena usadíme do půdy, ale ne příliš hluboko, jinak by špatně klíčily. Zasetou plochu lehce uválíme a při déle trvajícím suchu s velkou opatrností jemně pokropíme, dáme při tom pozor na vyplavení semen z půdy, ale není to nutné, urychlíme tím vscházení. Spotřeba osiva rozkvetlých luk je 10 gr na 5 – 10 m2. 
Protože i v přírodě všeho moc škodí. Přehnojená místa na loukách ovládnou dusíkomilné (nitrofilní) rostliny, patří k nim zejména šťovíky, kopřivy, rdesna aj.. Jsou to druhy velmi vitální, s dobře klíčivými semeny a dravými oddenky se schopností dokonale zužitkovat a zabudovat do svých těl dusík a redukovat jeho další koloběh kolem sebe, tím vytlačují ostatní druhy ze stanoviště. Místa osázená nitrofilní vegetací jsou sice krásně zelená, ale zemědělsky a botanicky znehodnocena, a to na velmi dlouhou dobu. Porosty pcháčů, kopřiv, šťovíků a jiných nitrofilních rostlin ještě po desetiletích prozrazují místa, kde byla nabourána rovnováha ekosystému (kolej od nákl. automobilu, zbytek hnojiva, hnoje, pravidelný pelech lesní zvěře aj.). Abychom tomuto stavu předešli, musíme se podívat ještě na jeden ekosystém, kterého se nikdy v minulosti nedotkla ruka zemědělce, nedocházelo zde k intenzivnímu spásání nebo sklízení, a přesto jsou to ekosystémy (horské svahy, meze, mezičky, louky a pláně) nádherně udržované a porostlé ekologicky náročnými i nenáročnými druhy trav a bylin, které si vzájemně konkurují, ale zároveň se doplňují. 
     Jak to funguje? V uvedených ekosystémech příroda hospodaří se svými produkty sama, lidskou ruku a mechanizaci nahrazuje početná armáda makro a mikroorganismů. V jediném gramu kvalitní udržované půdy pod zdravým ekosystémem žije až několik desítek miliard bakterií a plísní (v chudé půdě – špatném nebo narušeném ekosystému jejich pouze několik miliard), bezpočet prvoků, hojně se tam vyskytují žížaly, roztoči, chvostoskoci a drobní hlodavci. Všichni se účinně podílejí na rozkladných procesech, provzdušňování, kypření a hnojení půdy, a to nepřetržitě po celou zimu, protože louky zpravidla pokrývá vysoká vrstva sněhu, pod kterou tolik nemrzne, jako na holých pláních. Výkaly chvostoskoků, žížal, hrabošů, norníků, lumíků a svišťů jsou přirozeným hnojením, které zvyšuje úrodnost horských půd. Na horských půdách roste řada vikvovitých rostlin – vikve, hrachory, kozince, vlnice, kopyšníky, úročníky a štírovníky, na jejichž kořenech se vytvářejí drobné hlízkovité útvary, plné bakterií. Ty jsou schopné, na rozdíl od zelených rostlin, vázat atmosférický dusík a přeměňovat ho v dusíkaté sloučeniny, které již rostliny dokáží zužitkovat.(Je to přirozené dusíkaté hnojení, jehož se využívá ve velkovýrobě i v malovýrobě, a proto se ve velkém pěstují na orných půdách meziplodiny vikvovitých rostlin, např. bob, vojtěška, jetel, lupina aj.) Na hrubších půdách, kde je aktivita mikroorganismů nižší, je pro řadu rostlinných druhů vítanou podporou ve výživě symbióza jejich kořenů s vlákny hub - mykotrofie, která rovněž zlepšuje zásobování rostlin dusíkem a jinými živinami. Svéráznou adaptací pro pomalejší příjem a transport živin z relativně chudých horských půd jsou jemné kořeny ( rostliny na chudých půdách mají jemné kořeny až pětkrát delší než rostliny na bohatých půdách). Na hnojení a zúrodňování horských luk se účinně podílí také vítr. Nepřetržitě transportuje z návětrných svahů hor různý organický, ale i anorganický materiál (drobné částečky půdy, prach, písek, zrnka z erodovaných skal obsahující minerály – makro a mikroelementy). Jsou některé oblasti, kde nahromaděný materiál vytvořil i čtyřmetrové vyvýšeniny, na kterých se vyvinula pozoruhodně druhově pestrá květena. Z tohoto ekosystému si můžeme poučit a kolem sebe částečně použít některé poznatky. 
     Na hnojení trávníků, luk, květin aj. doporučuji používat pomocný rostlinný přípravek Lignohumát a doplnit FM-Mikromixem v doporučené dávce.... Louky pěstované pro krásu květu (velké pozemky kolem chat, chalup) hnojíme pouze mikroživinami (speciálně sestavené hnojivo určené pro výživu trav (parky, golf. hřiště, aj.) a lučních porostů obsahující mikroprvky, jako je B, Fe, Cu, Mn, Mo, Zn je FM-Mikromix), sečeme dvakrát až třikrát za rok, hmotu usušíme a doneseme v zimě do lesa zvěři – toto seno je krátké, výživné. Nemusíme sušit, můžeme také kompostovat a každý rok si tak vyrobit vlastní vynikající zeminu do malých nádob (květináčů, truhlíků). Pokud louky sklízíme na seno, pro objem hmoty, hnojíme je na podzim vyzrálým kompostem vyrobeným za pomoci LHP a na jaře přidáme klasická granulovaná hnojivá obsahující makroživiny( N, P, K…) v dávkách dle doporučení. Květiny aj. hnojíme mikroživinami (FM-Mikromix) dle přiloženého návodu a dbáme přitom na hygienu půdy (dodržování přesného dávkování dle přiložených návodů). Květinová louka je ,,perlou přírody“, ale k růstu bezpodmínečně potřebuje klid. Jakmile tráva a květiny vzrostou po kotníky, nesmí již do louky nikdo vstupovat, protože louka se stává jedním velkým květinovým záhonem. Při každém kroku bychom totiž rostliny přišlápli a zbrzdili jejich růst, dali větší šanci konkurenčním rostlinám. Ale neberme jí jen tak. Květinová louka není tak náročná jako trávník, louku kosíme dvakrát až třikrát za rok, zatímco udržovaný trávník vyžaduje neustálou péči. Téměř každý týden na něj musíme vyjet se sekačkou, podle potřeby přihnojovat, zalévat, chemicky ošetřovat, ale o této problematice se zmiňuji jinde. Rudolf Kučera